Dospívám (?)

12. června 2017 v 23:42 | -T. |  Hlava do větru
Se mnou je to jako na horské dráze. V jednu chvíli rozhazuju kolem sebe kytičky, na nebe maluju duhu a všude vidím jednorožce a všechno je zalitý sluncem... a pak jako bych šlápla špatně a propadla se do pekla. Těžko říct, jestli to, co cítím teď, je zase jen nějaký výplod mojí až nezdravě nestálé mysli, nebo to mám brát vážně.

Za poslední týden jsem si prošla nepřeberným množstvím pocitů. Ačkoliv mi už nějaký pátek dělá problém se vyznat sama v sobě, mám pocit, že teď jsem k tomu nějak došla.. k tomu důvodu, proč mám takový šílený výkyvy nálad a chovám se tak, jak se chovám. Myslím, že už jsem to tu několikrát psala, ale teď to na mě zase dolehlo. Hodně. I když se někdy snažím nabádat samu sebe, ať si užívám svobodu, ať zkouším dosud nepoznané a dělám věci, co bych ve vztahu dělat nemohla, neudělám to. Nic. Jako bych na to nebyla stavěná. Třeba to tak opravdu je - jsem člověk, co musí mít neustále nějaký vztah, abych se cítila kompletní. Potřebuju silný opěrný bod. Snažím se věřit sama sobě a přesvědčit se, že to, co teď cítím, je opavdové a jen si to nenamlouvám..

Co když se to ale stane. Co když dostanu to, po čem tak zoufale lapám a zase to budu odmítat? Proč to vždycky musí dopadnout tak, že chci vždy to, co zrovna nemám? Před větou "Všechno spraví čas." si zbaběle zakrývám uši a přesvědčuju se o tom, že tohle čas nespraví. Že tohle je konečná citová fáze, do které jsem dospěla a odmítám se jí zbavit nějakým během času. Chci, aby to, co teď cítím, bylo pravé. A aby to bylo natolik silné, aby to zvládlo s něčím hnout.
Jednoduše si myslím, že konečně vím, co od života chci. Že vím, co mi chybí. A že když to dostanu, můj život bude naplněný a všechno bude zalité sluncem a nebe duhové a...

Komukoliv věřím víc, než sama sobě.
 

2/1

31. května 2017 v 19:47 | -T. |  Příběhy na pokračování
Polykám a představuju si, že jím čokoládový dort. Většinou to v těchhle situacích pomáhá. Utírám si zaslzené oči a podávám si petku s vodou, abych to zapila. Zapíná si kalhoty, usmívá se od ucha k uchu a nahýbá se, aby mi dal pusu na tvář. "Nechápu, jak to děláš, jsi prostě lepší a lepší," "Hm..." odpovídám. To je mi ale kompliment, opravdu. Pokládá mi ruku na stehno a posunuje ji směrem nahoru. Chytám ho za ruku a oddělávám ji pryč. "Fakt nechceš? Oplatil bych ti to. Je to fajn relax, vždyť to víš," Povzdechnu si. "Ne, nechci, děkuju," odsekávám a dívám se ven z okna. "Tak dobře.. no.. a jak se dnes máš?" Obrátím oči v sloup. "Opravdu? Vážně se mě po tom, co ti ho vykouřím, zeptáš, jak se mám?" Zhluboka se nadechuje a zadívá se nevinně: "Vždyť víš, že když jsem s tebou, tak nedokážu přemýšlet normálně, dokud..." "Jasně," odbíjím ho "chci domů." "Fakt? A nechtěla bys třeba ještě..." "Ne. Domů." ujišťuju ho a nepřestávám sledovat nebe z okna. "Myslel jsem právě, že se domů moc netěšíš," dívá se na mě konejšivým pohledem a snaží se mě přitáhnout k sobě, ale já nespolupracuju.

Měl pravdu. Netěším. Nechci být zase u toho, až se doma budou rozbíjet dveře, nebo padat sklenice na zem. Ale uvědomuju si, že by mi možná všude jinde mohlo být líp, než v tomhle autě plným nevěry a neopětovaných citů. Do očí se mi derou slzy. Snažím se natočit ještě víc k oknu, aby je neviděl, jenže nenávratně propadám v hysterický pláč, jež by nepřehlédl ani slepý. "Co se.. Sofi, co je?" ptá se téměř vylekaně. Chvíli se ještě zbytečně snažím předstírat, že se nic neděje a hbitě utírám slzy z tváře do rukávu. Pak ale dobrovolně odvracím hlavu od okna a nahýbám se k němu. On je ten, kdo mě roztříštil na kusy, nebylo by fér, aby mě taky nějakým způsobem slepil?

Odevzdaně mu padám do náruče a i když vím, že by se tohle dít nemělo a já bych si měla zachovat úplně jinou tvář, protože se to už stalo tolikrát a ničemu ani nikomu to nepomohlo, nechávám se konejšit tím jeho sladkým a v tu chvíli snad taky upřímným "Šššš," a "To bude dobrý," i když moc dobře ví, že jediný, kdo to může udělat dobrý, je on sám. A tím pádem to dobrý nebude nikdy. Ale já tomu v tu chvíli věřím, dovoluju mu mě hladit po vlasech a užívám si teplo jeho těla, i když mi patří zase jen na malou chvilku. "To brečíš kvůli tomu, co se děje u vás doma?" zeptá se opatrně po chvíli. Zvedám se z jeho sevření a sedám si tak, abych na něj pořádně viděla. Dělá si ze mně snad srandu? "Na to, co se děje doma, už jsem si jistým způsobem zvykla, jestli sis nevšiml," prohlašuju naštvaně a zase si utírám slzy. Opět nasazuje pohled beránka. "A-ha... no a proč teda..?"

Trhaně se nadechuju a nevěřícně kroutím hlavou. "Tobě to za celou tu dobu ještě vůbec nedošlo, že?" rozčiluju se. Trpělivě mě pozoruje svýma pronikavýma očima a nic neříká, ani se nijak netváří. Ať mu řeknu cokoliv, už je na to připravený. Je na to zvyklý. Ví, že si tím bude muset projít, ale potom se to ve mně zase zlomí a všechno bude zase v pořádku. Pro něj. Má mě přečtenou a kvůli - jak on sám říká - tak skvělýmu sexu je ochoten si vytrpět jakékoliv moje citové výlevy. Jsem vytočená, začínám zvyšovat hlas tak moc, až mi začíná hrubnout: "To si vážně myslíš, že jsem z kamene, nebo co? Mně je asi úplně lhostejný, že se mnou jednou za týden doslova vyjebeš a potom šukáš jinou? Jako by v tobě nezbyla už ani kapka soudnosti. Nechápu tě... Chováš se jak totální kretén a vůbec ti to nevadí. Co ta tvoje teď asi tak dělá?" Polkne, podívá se před sebe a zamyslí se. Do prdele, on nad tím vážně přemýšlí?! "No.. asi peče něco dobrýho, nebo.. se dívá na film, nebo tak," usuzuje nahlas. Nevěřícně na něj zírám s otevřenou pusou. Tohle snad nemůže myslet vážně. Nenacházím slov, natahuju se pro kabelku a sahám na kliku auta. "Kreténe," ucedím skrz zuby, zabouchnu za sebou dveře a rychlým krokem se snažím dostat co nejdál od toho zpropadenýho auta řízenýho největším debilem pod sluncem. Jdu rychle, a doufám, že za mnou nepojede. Vlastně ne. Doufám, že za mnou pojede, řekne mi, že mě miluje a že se s ní rozejde. Jediné co z toho ale doopravdy udělá je to, že mě dožene, stáhne okýnko a ptá se mě, jestli ani nechci vzít domů. "Ne!" vykřikuju a rozeběhnu se. Čuráku.

Vězeň

27. května 2017 v 21:07 | -T.
Jaro. Nejoblíbenější část v roce. Pocit, že všechno bude lepší, barevnější, veselejší, prosluněnější, teplejší a vůbec. Stejně tak jak moc tohle období miluju, taky zapomínám na to, jak moje fyzická stránka obnáší tyhle radikální změny. Jakoby se nedokázalo smířit s tím, že by mohlo být líp. Jistě mě chápete dobře - jsem nemocná. Mám nějaké nevyřízené účty s přechodnými ročními obdobími.

Nevím, jestli se někdy ponaučím z toho, že se nemám těšit. Terezo. Víš. Jak. To. Dopadá. Takže místo toho, abych si vychutnávala první sluneční paprsky plnými doušky, chytala barvu s předstihem (jakoby to s tvým pigmentem kůže bylo možné, naivko) a pila cidery plechovku po plechovce, zůstávám doma, protože nesmím na slunko, piju čaj a neodtahuju závěsy, protože mi to slunce vyloženě vypaluje oči. Jak já miluju jaro.


Abych nebyla mrzout - jen negativní stránku to samozřejmě nemá. Je tu také fakt, že jsem za poslední tři dny zhlédla víc filmů, než za celý svůj život. Problém nastává tehdy, kdy mám pocit, že já sama jsem součástí nějakého hollywoodského snímku. Ve sprše se až přespříliš soustředím na to, jak mi stéká voda po obličeji, polykání léků je podstatná scéna a o dramatickém kontrolování mobilního telefonu ani nemluvím. Nejsem si jistá, jestli je to těma filmama, nebo tím, že se na ně dívám sama. Ať už je to to či ono, začíná to na mě zanechávat katastrofální následky a tak jsem se rozhodla něco dělat. Měla jsem strašnou potřebu jít ven, tak jsem se osprchovala, počkala, až slunce zapadne, protože jsem teď takový malý upírek, a teď sedím na zahradě s noťasem na nohách, před sebou kočku a pod sebou psa. Ačkoliv skoro nic necítím, musím uznat, že vzduch tady venku je mnohem příjemnější.


Původně jsem měla v plánu napsat slohovku, co mám do školy, ale literární múzy v sobotu asi nepracují, tak jsem raději otevřela editor tady. A je to příjemnější. Už mi pomalu chladnou a modrají ruce, ale mám v plánu tu zůstat co nejdýl.


Ráda bych si s někým promluvila. Teď když se nad tím zamýšlím, vlastně pořádně nevím o čem, ale.. sejde na tom?


Nevím, jestli jsem to tu už někdy psala, ale …věřím na osud. Napadlo mě, že by nebylo špatné se podívat, jaký je. Jakou cestou mě život vlastně vede a co čeká na konci. Docela by se to hodilo, mohla bych pro to třeba… začít něco dělat. I když - to je asi součástí toho plánu, co nevidím, že.

Možná se budeme stěhovat. Už to tu bylo několikrát, ale… teď to vypadá nejreálněji. Nevím, jestli se víc bojím toho, že se to stane, nebo nestane. Chtěla jsem napsat, že to tu miluju a zároveň nenávidím, ale pak jsem se zarazila - lhala bych. Jen miluju. A v poslední době se o tom přesvědčuju víc a víc, já kráva.



Devět. Fakt bych měla udělat něco do té školy, nebo si to budu později zase vyčítat.
(Podívej se na 13 reasons why. Byla jsem vůči tomu skeptická - je to populární - však víš. Ale dnes jsem to zkusila, je to fajn. Myslím, že by se ti to mohlo líbit.)
 


Ahoj, city, kde jste byly?

25. května 2017 v 21:58 | -T. |  Hlava do větru
Myslela jsem si, že jsem po celou dobu svého bytí stejně citlivá. Na tom, že mě rozbrečí kdejaká prkotina, se nic nezměnilo. Že se nad věcma někdy zamýšlím víc, než je třeba, mě nepřekvapuje. Tohle a spousta dalších věcí je mojí součástí a celou dobu jsem měla pocit, že ve stejném množství.

Opak je pravdou. Stačilo, abych se po dlouhé době podívala na Hvězdy nám nepřály a zase vidím věci úplně jinak. Nejde o to, že bych si uvědomila nějaké poselství života. Když už jsme u toho - to, jak je zdraví vrtkavé a důležité mi v hlavě zní poslední dobou až nezdravě často. Ne. O tom to nebylo. Je to zvláštní a... třeba to bude znít jako klišé, nebo co já vím. Ale tenhle film ve mně po dlouhé době probudil starý city. Úmyslně píšu starý. Protože to, co jsem při pouhopouhým sledování filmu cítila, mě vrátilo do vzpomínek, na které jsem už dávno - možná schválně - zapomněla.

Stačily přibližně dvě hodiny, aby mě zase dokázalo tak zvláštním způsobem píchnout u srdce, abych si uvědomila, co vlastně znamená milovat. Stačilo pár písniček, jemž jsem se celou dobu úmyslně vyhýbala. Stačilo tak málo, aby se to ve mně celé probudilo. Jen tohle. Jeden smyšlenej příběh a písničky. A jakoby to všechno bylo zpátky. Jakoby moje reálný já bylo odsunutý kdoví kam a to věčně zamyšlený a se světem nespokojený a ublížený já se vydralo napovrch a chtělo být zachráněný. V náručí. Tak moc by chtělo, aby mu zase někdo rozumněl a dokázal ho rozebrat do posledního kousíčku.

Už nějakou dobu tu stojím sama za sebe - hrdě a jako silná a nezávslá žena. Postesknu si po párových aktivitách, po tom si s někým psát, volat, chodit na jídlo, čekat. Nic víc. A teď je to zase tady. Prodralo se to přes několik těžce vydřených silných vrstev pevně nabalených na sebe. Touha mluvit. Ztrácet se v nekonečnu. Pozorovat. Nechávat se unášet. Nevěřit. Dělat to, co není povoleno. Být pochopena.

Změnila jsem způsob svého myšlení neuvěřitelným způsobem. Přetransformovala jsem se na někoho, kdo je naprosto smířený s tím, jak se Země točí. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale dokázala jsem to. No... a teď je veškerá má snaha pryč a já začínám mít strach z toho, že líp, než bylo, už nebude a já teď možná čekám úplně zbytečně na zázrak.

Kdo jsi, když se nedívám?

18. května 2017 v 23:36 | -T. |  Téma týdne
Všichni si bez okolků sáhněme do svědomí a představme si sami sebe samotné, někde, kde víme, že máme klid a můžeme nerušeně dělat cokoliv, co se nám zamane. Představme si, co děláme. Jak se chováme, jak smýšlíme. Jak moc se liší naše chování, kdy je v přítomnosti jen jedna jediná osoba, která nás zná skrz na skrz - my sami - od toho, kdy jsme ve společnosti druhých? Přetvařujeme se? Hrajeme si na něco, co nejsme?

Miluj, nezamilovávej se!

16. května 2017 v 0:12 | -T. |  Hlava do větru
Zítra mám ve škole dost náročnej den. Fyzika. Matika. Chemie. Božee... Ať už je po všech těchhle zbytečných předmětech! Místo toho, abych spala, nebo líp - učila se, rozhodla jsem se na MOBILU po dlouhé době napsat, co mi leží na srdci.
Nevím, jestli je to zase jen období, nebo jsem konečně došla k uvědomění a prozření, ale musím říct, že je mi teď nádherně. Neuvěřitelným způsobem. Cítím se volná jako pták a náležitě si to užívám. Nechávám svoje srdce každý den planout pro něco jiného. Denně se zamilovávám. Nikdo mi to nemůže zakazovat. Můžu milovat cokoliv a kohokoliv jiného každý den, každou hodinu a minutu.
Můžu bez okolků propadat nádherným očím, nechávat se unášet hudbou, hrát si, projít lesem a mít vlasy plné pavučin, čekat na příjemné odpovědi, nechávat si říkat hezký řeči, prohrávat si s všemožnýma myšlenkama, zkoušet a riskovat..! A je to boží.
Cítím se tak strašně svobodně.. miluju a přitom nejsem zamilovaná.
Tenhle článek měl být delší, ale už mi dochází s tím mobilem trpělivost. Já to dopíšu.. a nebo ne. To podstatné tam je. Chápete.

#1 Bábovky

19. dubna 2017 v 19:12 | -T. |  Dočetla jsem
Bábovky jsou jedna z mála knih, které jsem si přečetla kvůli tomu, že se o ní všude mluvilo a psalo (čemuž se normálně vyhýbám). Chtěla jsem si na ni udělat vlastní názor a hlavně zjistit, proč jsou z ní všichni tak odvaření.
Musím se přiznat, že původně jsem měla nutkání napsat, že vám tahle kniha nic nedá, ale ani nevezme. Když jsem se nad tím víc zamyslela, není to tak úplně pravda. Sice si nemyslím, že se jedná o knihu, která se vám celoživotně zapíše do paměti a zanechá obrovskou stopu, ale rozhodně vás nenechá citově nedotknuté.

Jedná se o román složený ze dvanácti kapitol, z nichž každá kapitola popisuje příběh jiné ženy. Zezačátku mi tato skutečnost trochu vadila, ale později jsem zjistila, proč to tak je a "zvykla jsem si". S takto strukturovanou knihou jsem se rozhodně setkala poprvé. Co mi udělalo ohromnou radost, byl fakt, že se děj odehrává v Česku. Vážím si toho, když čeští autoři nemají potřebu odvádět příběh do zahraničí a dokáží těžit i z toho mála krásného, co v té naší zemičce máme. Návaznost a smysluplnost příběhu mi trochu narušovaly mé "čtecí pauzy", po kterých jsem si matně vzpomínala, kdo byla jaká žena, co dělala a jakou roli v příběhu hrála. V tomto případě bych méně pozorným čtenářům a antitalentům na pamatování jmen doporučila udělat si myšlenkovou mapu (což je oblíbená pomůcka naší češtinářky), která by vám pomohla v orientaci mezi postavami.

Ačkoliv bych řekla, že kniha je určená starším čtenářkám (nebo čtenářům, ale předpokládám, že o ni zavadí především ženy), myslím, že si v ní i mladší ročníky najdou to svoje. Naprosto mistrně vystihuje vrtkavost života, překvapuje a vyráží dech, vypráví o neštěstí, kterému se všichni snažíme obloukem vyhnout a vlastně jednoduše vystihuje to, že život není jen slunce a duha. Dokonale taky poukazuje na to, jak si na lidi utváříme názory a odsuzujeme je bez toho, abychom věděli, jaký jejich život doopravdy je a čím vším si museli projít.

Pokud přemýšlíte, zda si knihu přečíst, jděte do ní. Bábovky jsou fajn oddychovka, která vám nenápadně podstrčí základní hodnoty života a opatrně vám pomůže uvědomit si věci, které jste třeba dlouhodobě přehlíželi. Myslím si, že knihu nejvíce ocení ženy, které už mají děti. Pokud přemýšlíte nad dárkem pro svou maminku, tetu, babičku... doporučuju. Vsadím se, že nešlápnete vedle.

Můžu změnit svět?

10. dubna 2017 v 17:48 | -T. |  Téma týdne
Myslela jsem si, že k současnýmu tématu týdne nic kloudného nevymyslím, ale čirou náhadou mi probleskla hlavou myšlenka, která se, koneckonců, k tomu tématu (docela?) hodí.
Ačkoliv to podle mých příspěvků na blogu moc nevypadá, jsem docela pozitivní člověk. Přestože se někdy dostávám do šílených nálad a stavů, věřím v dobrý věci a ráda jsem jakkoliv prospěšná. Cítím se dobře, když pomáhám. Sice u toho šíleně brblám, ale v závěru jsem neuvěřitelně šťastná, když mě někdo požádá o pomoc. Jsem ráda součástí něčeho prospěšnýho, ráda rozdávám lásku a radost.
Poslední týdny se opravdu snažím vnímat svět kolem sebe - nesoustředit se jen na sebe a svůj osobní prostor a tradiční zázemí, ve kterým se pohybuju. Čtu zprávy. Nechávám se jimi unášet. Poslouchám televizní noviny a brečím u nich. Vědomě na sebe nechávám působit média a pěstuju si v sobě touhu změnit to, co se ve světě děje. Cítím potřebu a morální povinnost zasáhnout do věcí, které nám připadají lhostejné.
Teroristické útoky. Šikana. Rozvody. Deprese. Týrání dětí. Tohle všechno jsou slova, která nás už nikterak nezasáhnou. Média nám je podsouvají jako běžné věci. Prostě se to děje a my se s tím musíme smířit a naučit žít. Proč? Copak je nás na světě tak málo, abychom nezvládli společně bojovat proti něčemu, s čím nejsme spokojení?
Slovo jednoho člověka příliš nezmůže. Ale slovo několika lidí sdílejících stejný názor přece ano. Nebudete mi věřit, jak obrovskou chuť mám udělat něco, co by mohlo něco změnit. Něčeho docílit. Něco dokázat. Potřebuju k tomu ale víc lidí a spolupráci.
Pokud to čteš - ty, kdokoliv - udělej pro mě (a pro sebe) něco. Je to maličkost, ale.. tím by se mělo začínat, ne? Každý den, ať už se cítíš jakkoliv mizerně, zkus najít jednu věc, do které se zamiluješ. Objevuj. Hledej něco, co tě zahřeje u srdce. Pátrej po pozitivních věcech. Každý den. A zapiš si ji. Na papírek, na blog, do diáře, kamkoliv. Pokud do tohohle extrémně pozitivně nabitého experimentu půjdeš, napiš mi do komentáře.
Díky!

Po dlouhé době slzy

27. března 2017 v 23:15 | -T. |  Hlava do větru
Brečím. Hodně. Po dlouhé době si vybíjím ten vztek a smutek, co se ve mně nahromadil a nechávám to stékat do polštářů. Štve mě to. Myslela jsem si, že tuhle fázi dospívání už mám za sebou. Že se záchvatům v posteli už vyhnu..
To bych ale nesměla být tolik naivní. To bych nesměla tolik věřit lidem a mít tolik představ a být tak sobecká a musela bych vědět, co vlastně chci. Tak ráda bych na tom všem zapracovala a konečně se těchto debilních vlastností zbavila, proboha. Ale jak, sakra. Jak.
Mrzí mě tolik věcí a cítím se tak ohromně osamělá a zbytečná.. mám pocit, že mi nejlepší roky mého života utíkají jen kvůli tomu, že nemám s kým je prožívat. Sžírají mě holky s jejich přítelama, sžírají mě jejich partneři.
Do prdele, to se to zase nakupilo. Jsem hromádka neštěstí.

Černá a bílá

15. března 2017 v 21:46 | -T. |  Hlava do větru
Jsou dny, kdy se při myšlence na svůj život potutělně usmívám, ohromným způsobem mě hřeje u srdce a jsem vděčná za všechno, co mám. Pak ale nastávají chvíle, kdy všechno zpochybňuju. Dokonce dochází i na přátele, o kterých vám tu píšu, že je miluju nade vše na světě. Jak moc fér to je? Hluboko vevnitř vím, že si nemám na co stěžovat, ale stejně napovrch to ve mně je. Protože jsem nespokojená s určitým chováním. Něco není tak, jak bych chtěla, aby bylo. Je tohle pokrytectví? Jak moc stupidní je uvažovat o síle přátelství jen z jedné situace?
Jednou jsem šťastná jako blecha a smířená se vším, co mě v životě potkalo, pak mám chuť si sednout do kouta a nedělat nic jiného než brečet. Utápím se myšlenkama nad tím, jak nenaplněná se cítím. Přemýšlím, co udělat, abych cítila, že je vše naprosto kompletní.
Jestli tohle někdo čte, musí si myslet, že jsem naprosto nenormální. Je takováhle vrtkavost nálad normální? A to jsem si vždycky myslela, že když se takhle mluví o ženách, je to přehnané. Jednou si nadávám za to, že na něco čekám a radím, jak žít, potom ale zase spadnu do toho samého. Pak ve mně hrne, svitne mi malá naděje... a zase se zklamu.
Bože můj, tohle absolutně nedává smysl! Potřebu napsat jsem to ale měla. A to je asi to podstatný, ne? Když chci, tak sem můžu napsat cokoliv, že ano? Na tohle ten blog přece mám, že jo.
Držte mi zítra palce, prosím. Když se to vydaří, nastane začátek něčeho nového. A já přísahám, že to náležitě oslavím.

Kam dál