Vždy může být ještě hůř

30. září 2015 v 17:28 | -T. |  Hlava do větru
Předem se omlouvám za poněkud pesimistický cynický článek, ale... nemůžete se mi divit. Fakt ne.

Možná se mi teď vysmějete. Protože jo, ještě stále mi je šestnáct (ale už jen 8 hodin!), a je naprosto nemístné, aby někdo v tomto věku psal, jak má na hovno život. I když... takhle to úplně nebude.

Jestli je na tomto světě opravdu někdo, kdo organizuje lidské životy... třeba Bůh (vidíte, napsala jsem velký B! až tak jsem ohleduplná a respektující dívka), tak se asi pekelně nudí, když má potřebu s mou figurkou dělat takovéhle krkolomné kusy. Doufám, že se u toho alespoň pořádně baví. Protože JÁ NE.
Ehm.. dobrá. Teď se zkusme zaměřit na něco, co je mnohem víc reálnější. Neříkám, že v Boha naprosto nevěřím (o tom bych mohla napsat úplně jiný článek), ale je tu něco, co si myslím, že nám opravdu život řídí. A to je OSUD. Echm, echm..-teďbududěsnětrapná,protožepoužívámcizívýrok- Osud je krutý milenec. (Hehe, pozměnila jsem to.) A to jako fakt.

Fakt nevím, jestli se mě to, ono, on - ať už je to cokoliv - rozhodlo zničit, každopádně... jde to za sebou jako když padá domino. Takhle nějak teď vypadá moje situace. Jakoby nestačilo, že se stane jedna věc, která vás srazí na kolena, a vy se s tím musíte naučit žít...jakoby nestačilo, že o té věci přemýšlíte 24/7. Ne. To je onomu osudu (nebo čemukoliv) jedno. Vytříská z vás všechen optimismus, naději a vyhlídky na lepší zítřky, a ukáže vám, že vždycky to může být ještě horší. Už tak nějak z principu, zkrátka abyste si zapamatovali, že větu "Hůř snad už být ani nemůže." nemáte vyslovovat.

Nejmustnější na tom všem je, že všechny tyhle věci, co se dějí, už mě nerozbrečí. Ani nerozhněvají. Jediné, na co se zmůžu, je povzdech, opovržlivé odfrknutí, jemné prásknutí do stolu, poposednutí si, facepalm, nebo zvolání: "To snad nemůže být pravda." A nebo se jednoduše musím hořce smát, protože je to jednodušší, než ty slzy. Teda hlavně ve škole. Na špatné zprávy se moje tělo dokonce naučilo reagovat samovolně, například v podobě husí kůže, nebo přeběhnutí mrázu po zádech.

Nejvíc ze všeho mě asi mrzí to, že se tohle všechno musí dít v mém nejoblíbenějším období. Zkrátka - zítra mám narozeniny. A nebudu vám nic nalhávat, já je miluju. Dokonce můžu tvrdit, že je to pro mě nejdůležitější den v roce. Jako jasně, Vánoce jsou taky fajn, dostanete plno dárků, žejo... ale mně vůbec nejde o ty dárky. Nikdy mi o ně nešlo. (Teda..jo, asi jo, když jsem byla malinkej ňuňánek.) Jde mi o lidi. Miluju, když mi lidi napíšou i ten blbej vzkaz na zeď. Jo, jasně, dělá to každej debil, ale i tak...dají si práci už jen s tím, že kliknou na moje jméno, trpělivě vyčkají, až se jim načte můj profil, a pak napíšou ty blbý dvě slova do toho práznýho políčka a postnou to. (Návrh na další článek - anglicismy.) Zkrátka...jo. I tohle mi udělá radost. No a pak jsou tu samozřejmě přání od těch nejbližších. Na které se těším ze všeho nejvíc. Protože jsou upřímné, osobní a konkrétní. Pak jsou tu překvapení. Absurdní je, že já překvapení zrovna v lásce nemám. Prostě...neumím na ně reagovat. Ale na narozeniny je to něco úplně jiného. Narozeninové překvapení zbožňuju! No, a jak už někteří z vás ví, jsem vcelku majetnická. A pro mě je děsně důležitý to, že si můžu ten den říct, že je MŮJ. To si na Vánoce říct nemůžete. Nerozeninový den je zkrátka jen a jen váš den, a vy s ním můžete naložit, jak chcete.
Ale teď...nevím. Nevím, jestli se můžu těšit. Protože...představovala jsem si je jinak. Už jen to, že okruh mých nejbližších se podstatně zmenšil. A já můžu zapomenout na to blbý přání, po kterém dychtím vlastně celý rok. Na druhou stranu - radši ať ho nedostanu vůbec, než aby to bylo jen z dobré vůle. A pak je tu ještě jedna věc. Hrozná představa toho, že čekám jako blázen na jeden jediný den, který si budu moct užít podle svého... a nakonec si ho za mě vybere někdo jiný. No, kéž by jen tak někdo.

Zapadá to do sebe jako ozubený kolečka v hodinkách. Pomalu přicházím o všechno, na co jsem doposud byla zvyklá. A je mi ještě hůř, když vím, že přicházím i o některý vzpomínky... říkejte si co chcete, ale pro mě SMSky prostě JSOU důležitou částí mého života...a že jich sakra nebylo málo. Eh - fajn.. nemysli na SMSky, nemysli na ně. Promrkat oči, a je to v pohodě. Zkrátka - pokud chcete žít šťastný život, nekupujte si mobil Nokia Lumia 520 a nezamilovávejte se, nechoďte do školy, neposlouchejte a neotvírejte oči a vůbec, nevystrkujte nos z baráku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama