Říjen 2015

Pořád milujte podzim!

31. října 2015 v 17:59 | -T. |  Hlava do větru
Já se toho podzimu prostě pořád nemůžu nabažit.. Vy, kteří jste dnes měli to štěstí, a byli jste venku, mi určitě dáte za pravdu, když řeknu, jak tam bylo božsky. Jako fakt. Tohle počasí bych brala 24/7. Kdo by si byl myslel, že na konci října budu moct lítat po venku oblečená jen v triku s krátkým rukávem, a rozepnutou flaušovkou s vyhrnutýma rukávama!?


Chápete mě.. že ano. Řekněte mi prosím, že chápete mou slabost pro podzim.

Mimochodem. Fotka, kterou přidávám (jež vůbec není podobná té, kterou jsem přidávala minule) je focená na můj mobil! Nový mobil. Jak jsem psala, že se mi rozbila má drahá Nokia Lumia 520...byla na opravě. Včera jsem si ji byla vyzvednout - nikdy bych nevěřila, že se mi po ní bude stýskat - a dali mi Nokiu Lumiu 635, protože se to moje zlatíčko už opravit nedalo..nebo tak něco. Jako fajn, spokojenost, proč ne, nový mobil jen tak, větší obrazovka, a pravěpodobně je trochu rychlejší...ovšem radost mi pokazilo to, když mi tata řekl, že kdyby to vřizoval on, řekl by jim, aby mu vrátili peníze místo mobilu, a za ty bych si mohla koupit mobil, který opravdu chci. Takže.. Android, že. Ehm. Toť k mojí rozhořčenosti nad mobilním telefonem. Uzavírám.

Víte, co je smutné? Moje poslední konverazce na FB je konverzace mezi mnou a...mnou. Ano. To opravdu jde. Mark věděl, že na světě jsou i lidé, kteří jsou osamocení, tak jim dopřál alespoň to, aby si psali sami se sebou.

Zase se mi vrátily problémy s dýcháním..teda..asi. Nikdy jsem to sem nepsala, protože v době, kdy jsem začala psát tento blog, mě ani jednou moje plíce nepotrápily. Každopádně - dřív jsem měla chvilkové stavy, kdy jsem se jakoby nemohla "dodechnout" a lapala jsem po dechu.. sice to trvalo maximálně minutu, ale i přesto to bylo nepříjemné, a tak jsem donutila mamku jít s tím k doktorovi.
Obešla se mnou plicní, alergologii, ale nic. Vůbec na nic nepřišli. Všechny alergie byly negativní. Preventivně mi ale dali inhalátor. Když jsem ho začala používat, a řekla jsem, že si myslím, že mi to pomáhá, bylo mi řečeno, že je to mou psychikou, a že si to vsugerovávám. To mě naštvalo - nikdo nemá právo říkat, že jsem psychouš (no jo, vím, že tohle o mě nikdo neřekl, ale prostě..nemají na to právo!). A tak jsem to přestala úplně používat. Později ty problémy úplně vymizely. Myslela jsem si, že mám vyhráno, ale světe div se!
Ve středu večer jsem v klidu seděla u počítače, a *puff*, bylo to tu. Začalo se mi hůř dýchat. Mamka mě poslala se jít nadýchat čerstvýho vzduchu. Tak jsem šla. Sedla jsem si před barák na schody, a snažila se zhluboka dýchat. Pak jsem se vrátila domů. Nevydržela jsem sedět, tak jsem si zkusila lehnout, v domnění, že by to mohlo pomoct. Nic. Bylo to horší a horší. Rozhodla jsem se, že chtě nechtě musím použít můj "vsugerovávací" inhalátor. Ušla jsem pár kroků, ale pak se mi šíleně zamotala hlava, a já si musela sednout na zem. Bylo mi odporně. Víte, je to pocit, jakoby vám někdo stál na hrudi.. jako by vás někdo šíleně mačkal, a tím se vám nedostávalo moc vzduchu do plic. Rozbrečela jsem se, bylo to šílený.
Přiběhla za mnou mamka - a na tenhle moment nikdy nezapomenu. Na tu starost, na to, jak měla slzy v očích, na to, jak mě objímala, jak mi pořád dokola říkala, že neví, co má dělat, a snažila se mi pomoct. Na to, jak mi masírovala hruď a záda. Na to, jak moc se o mě bála. To už jsem pak nevěděla, jestli brečím kvůli tomu, jak šíleně to bolí a je to nepříjemný, nebo kvůli tomu, jak jsem byla dojatá. Já totiž takový projev citů od svojí mamky nějak často nevídám..

Plánujete - li už teď dělat nákupy na Vánoce, dám vám jednu radu - v říjnu se slev nedočkáte. Nechápu, jak je to možné, ale prošly jsme s mýma 3/4 celé Brno křížem krážem, ale nikde jsme nenarazily na žádné převratné slevy. Dobře, zní to vtipně, ale moje nepsané heslo je, že co není slevněný, to je pro mě passé. Dobře, teď se směju sama sobě :D.
A asi mi není souzeno najít lak, který vypadá z dálky jako černý, ale pozornějším dojde, že je to tmavě rudá ..holky, chápete mě, žejo.

Jinak..Jsem děsně naivní. Pořád. Nebo..já nevím co to je. Ale jako bych pořád měla hlavu v oblacích. Asi mám šíleně velkou představivost a fantazii. Nevím, proč si pořád dokola vymýšlím věci, o kterých vím, že se nestanou.


Milujte podzim!

27. října 2015 v 23:54 | -T. |  Hlava do větru
Konečně jsem udělala to, co jsem tak dlouho udělat chtěla.
Šla jsem na procházku do lesa, jo!
Původně jsem tam teda chtěla jít sama, se psem, jen tak, pročistit si hlavu a urovnat myšlenky, se zatajeným dechem poslouchat, jak na zem padá listí a křupou větve poddávající se větru.
Ovšem to mi nevyšlo - ale rozhodně si nestěžuju. Šla jsem s 2/4, a nelituju.
Bylo to úžasný. Strašně dlouho jsem v lese nebyla, a docela se za to na sebe zlobím. Je fakt úžasný..obzvláště teď, na podzim.. všude oranžovo, poslední odpolední sluneční paprsky proplétající se mezi stromy dopadající na tu zem plnou listí..nádhera.

Ostatně.. posuďte sami.


Po dlouhé době jsem si fakt užívala přítomný čas. Bylo to perfektní. Jen tak sedět, každá opřená o svůj strom, v kolečku...a já ty holky prostě žeru. Můžu s nima probírat svůj milostnej život stotisíckrát dokola - a ony mě stejně vyslechnou. Poradí, podpoří, řeknou mi věci, co nechci slyšet, ale i věci, které mě nakopnou.

Plánuju tam jít zase. Zítra. Určitě. Možná si sednu k tomu samému stromu, opřu se o něj, a budu si číst. Jo, včera jsem byla v knihovně. Vrátila jsem Poa a půjčila si dvě knihy: Starce a moře (kterého dřív či později stejně budu muset číst) a Psa baskervillského. A prostě je přečtu. Obě! Moje čtení je totiž opravdu hodně, hodně mizerné..

Takže jo, tahle rychlá procházka mi vyčarovala úsměv na tváři.

1/4 u nás chtěla dnes spát, ale mamce se to nelíbilo, ovšem já dostala geniální nápad.
Při cestě domů od doktora (praktická prohlídka v 17 letech - jsem zdravá jako řípa, ale údajně málo piju - jak to sakra vědí!?) mě oslnil měsíc. Pa-ne-bo-že. Takhle úžasný nebyl ani v létě! Byl tak obrovský a zářivý..prostě - wow. Vyrazilo mi to dech. Mamka byla děsně v šoku, když jsem zařvala přes celý auto: "TY VOLE!" (A já jsem zase v šoku z toho, že jde tak božsky vidět úplněk už o půl šesté večer.. prostě: co?!)

Takže ano, už je vám asi jasné, jaký ten plán přibližně byl. Pověřila jsem svou drahou 1/4 propašováním toho nejlepšího bílýho vína, co jsem kdy pila, opekla jsem rohlíky v toustovači, sbalila arašídy, bonbony z bonboniéry, a vyrazily jsme na mé nejoblíbenější místo, ze kterého jde všechno úžasně vidět. No, nebo možná už ani ne nejoblíbenější. Stala se z něj velmi frekventovaná destinace, a to mi trhá srdce.
Tak jsme tam prostě jen tak seděly, plácaly nesmysly, dopovaly se jídlem a zapíjely to vínem, a bylo nám dobře. Koho zajímalo, že jsme obě měly zmrzlé ruce jako blázen. Bylo to fajn. A kvůli takovým chvilkám bych si nechala umrznout snad všechny prsty.
Tohle místo je ovšem proslulé tím, že tam šíleně fouká, a tak jsme se radši přesunuly pod kopce, abysme tolik nemrzly. Naším dalším spontánním cílem bylo dětské hřiště. Přísáhám, že jsme tam nic neponičily! Zatímco jsem neustále byla unešená tou šíleně zářivou planetou, probíraly jsme sex a věci s ním spojené. Víte, nebudu vám lhát, co fakt hodně nesnáším, jsou stresy z těhotenství. Ale ten sex mi zatraceně chybí. Ne, kecám. Budu přesnější. Chybí mi sex s ním. (Terezo, tobě chybí cokoliv spojené s ním. Drž hubu.)

Takže jo. Takhle jsem strávila svůj volný den. A nestěžuju si. Spíš si zasloužím pochvalu: rozhodně je to lepší, než sedět doma, a utápět se.. v tom. Alespoň teď..

Musím končit, vážně už oči držím otevřené tak tak. Dokonce jsem usla ve vaně, chápete to? Takhle mě dokážou dvě procházky (a nedostatek spánku) zničit.

O alkoholu a lidech

26. října 2015 v 15:17 | -T. |  Nezařazeno
K sepsání tohoto článku mě přinutila zkušenost ve vinném sklípku, kde bylo mým posláním obsluhovat zákazníky, kteří si zaplatili za šestihodinové posezení ve slováckém sklepě, jídlo a spoustu vína. Vzhledem k tomu, že na stolech bylo jídla habaděj a víno s vodou stačilo doplnit tak dvakrát do hodiny, mou nejčastější činností bylo postávání za barem, a pozorování lidí, kteří se přišli pobavit. Po pozorování určitého objektu zajisté přichází určité hodnocení. A tak jsem hodnotila.

Mé hodnocení se značně odráží na délce doby strávené tímto pozorováním a také na množství vína, které účastníci vypili.

Hodina první: Přicházím do sklípku. Zákazníci se na mě usmívají, vesele mě zdraví, jsou plní síly. Žasnu při pohledu na perfektně oblečené muže se stylovými košilemi pečlivě zakasanými v kalhotách a upravené ženy s botkami na podpatkách a dokonale napudrovanými obličeji.

Hodina druhá: Dámy začínají elegantně odkládat své kožíšky a vesty vedle sebe, a střeží je jako oko v hlavě, aby si je snad neumazaly pomazánkou, nebo aby jim nespadly na zem. Pánům již začíná být také tepleji, a tak rozepínají své knoflíky na manžetách a úhledně ohrnují rukávy. Navzájem se smějí svým vtipům, jejich hlasy jsou klidné. Konverzace, které probíhají mezi nimi a mnou, jsou čistě prosby o přinesení vína, chlebů či vody.

Hodina třetí: Na stolech začíná být nepořádek. Snažím se průběžně vyhazovat použité ubrousky a udržovat alespoň trochu estetičnosti. Hosté mě prosí, abych si k nim přisedla. Někteří muži hádají můj věk. Snažím se usmívat, i přesto, že mi jejich vtipy nepřipadají vtipné. Můj šéf zahajuje degustaci - nejzajímavější a nejočekávanější bod večera. Než docílí toho, aby ho všichni poslouchali, několikrát musí zopakovat slovo: tož a já mám sto chutí na naše drahé zákazníky zařvat z plných plic: "Držte už sakra huby, vy nevychovanci!" Vzpomenu si na podobné situace, které často nastávají u nás ve třídě, a uvědomuju si, že puberťáci dokáží být ohleduplnější a vycepovaní víc, než dospělí lidé.

Hodina čtvrtá: Jistá skupinka pánů mě prosí o lák z nakládaných okurků. Když po chvíli váhání lák opravdu donesu, miska s touto neobvyklou tekutinou koluje kolem stolu jako nějaký "nápoj králů" a vypadá to, že ten, kdo se napije, je hoden obdivu. Kulím oči a nestačím se divit tomu, co lidi nevymyslí, ale zdržuji se svého názoru, jelikož v tento večer je úsměv mé druhé jméno. Hlasy začínají být hlasitější a smích ostřejší. Snažím se vyhovět s prosbami o zesílení rádia, ovšem vědomě hosty obelsťuji tím, že jej po jisté době zase ztišuji.

Hodina pátá: Kožíšky a vesty slečen se válí pod lavicemi, na kterých sedí, společně s podsedáky, které jsem tak pracovitě urovnávala. Některým členům skupiny již těžce rozumím, a tak využívám schopnosti odezírání ze rtů, kterou mám snad někde v hloubi mozkových záhybů ukrytou. Naneštěstí zjišťuji, že tam není. Bavím se při pohledu na pány s košilemi čouhajícími z kalhot a rozepnutými do půlky hrudi. Mnohem víc ovšem můj vnitřní chichot popuzují rozmazané oči a rozcuchané vlasy dříve zvaných dam.

Hodina šestá: Někteří páni mě chodí navštěvovat za bar. Jak jinak, než s úsměvem na tváři se snažím vymluvit, že nemám na jejich společnost čas, a posílám je si sednout zpět ke svému kolektivu. Stále pohybuji kolečkem na ovládání hlasitosti a pozoruji účastníky zájezdu, jak tančí mimo rytmus na ploše o rozměrech jeden krát jeden metr. S něhou v hlase umírňuji jejich hlasité pokřikování na sebe a zcela zbytečně se snažím sjednat alespoň minimální pořádek. Při pohledu na jednu slečnu se modlím, aby se její umělé řasy držely zuby nehty a nepřilepily se jí na nos, jelikož se obávám, že by se to každou chvílí mohlo stát. Zájezd se nenávratně blíží ke konci. Když se zákazníci asi po hodině úspěšně domotají k věšáku a navlečou do kabátů, bund, svetříků a pošlapaných vestiček, oddychnu si, a snažím se porovnat první a poslední hodinu strávenou ve sklepě.

Opravdu mě ohromuje, jakou sílu má alkohol. Jakou moc dokáže mít nad lidmi. Dokáže člověka zbavit vědomí, vůle, charakteru, ale také soudnosti.

Jaká je tedy má rada? Kdo chce dámou/džentlmenem býti ať se radši vyhne pití.

Noční klasika

21. října 2015 v 23:03 | -T. |  Rozhovory sama se sebou
Terezo, nechtěla bys vypnout počítač a začít se konečně naplno učit?
Ha,ha. Naplno. V 11 večer.
No tak ale to je tvůj problém.
Můj problém je hlavně ten, že..jsem zapomněla, jak se učit.
Joo, tak to je potom těžké..
To teda je.
Hlavně že sis říkala, že se to naučíš a ještě stihneš....
No, tak to nevyšlo, no! Je toho sakra strašně moc!
Ostatní to zvládají..
Tak asi hold nejsem jako ostatní, no!
V klidu, jen jsem chtěla říct, že to chce možná víc snahy...
A já to asi nevím, že!? Ale jak to mám udělat, když..božeee.. mně to prostě nebaví.
Tery, jen málokoho baví učení.
Já vím, ale toho je fakt moc..
No tak se do toho musíš vrhnout po hlavě!
To nejde..
Tery. Podívej. Uvědom si, že jsi svobodná holka. Promiň, že ti ro říkám, ale.. žádný kluk na tebe nečeká..nečeká, až mu odepíšeš. S nikým nevoláš. Nemáš nic, co by tě od té práce mělo zdržovat. Vždyť nemáš ani žádný koníček, který ti brání v učení!
No, možná je právě to ten problém. Člověk by si myslel, že všechen ten volnej čas využiju ke studiu, a ono nic. Mrhám časem tak, že čekám. Mrhám časem tím nejhorším způsobem. Čekám na něco, co nepřijde.
Vzpamatuj se. Musíš se sebou začít něco dělat.
Tak..od zítřka?
To je za hodinu.
Nooo.
Ne, hned!
A co mám podle tebe asi tak dělat, teď, v jedenáct večer!?
Třeba si konečně přečíst celej ten děják a jít spát!? Nazpaměť už se to stejně něnaučíš, tak si to laskavě aspoň přelouskej!
Ano, mami.
Hodná.
Jak jinak.

Co kdyby?

17. října 2015 v 23:56 | -T. |  Téma týdne
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych jen netruchlila nad svým životem, ale napsala článek na téma týdne!

První věc, která mi prolítla hlavou, byla asi stejná, jako u většiny ostatních, a to, jaké by to bylo, kdybychom se mohli v čase vrátit zpět. Ale myslím, že takhle by se to pojat nemělo.

Spíš jsem začala přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby byl celý život opravdu naruby.
Jaké by bylo, kdybychom se probudili v rakvi, z té odporné nemoci se pomalu dostávali, hned od začátku věděli, jaký život doopravdy je, pomalu se dostávali do lepší a lepší kondice.. mládli bychom. (Teď jsem si vzpomněla na film "Podivuhodný případ Benjamina Buttona" - ačkoliv jsem ho neviděla celý.. ano, vím. Měla bych se stydět.)
Je strašně zvláštní si tento životní pochod, který máme "zajetý", představit jinak.

Docela by mě zajímalo, jak by dopadl takový experiment, kdyby se vybrali dva lidé, a každý z nich by šel svůj život "z jiné startovní čáry" - kdo by si život užil víc? A co by na nich zanechalo větší stopy? Vývoj/regrese psychiky, či vzhledu? (Ne, nejsem inteletuálka. Slovo regrese jsem si musela vygooglit, protože jsem opravdu nevěděla, jaké je opozitum ke slovu vývoj. Vidíte, jak jsem k vám upřímná!? /A hloupá, haha./)

Zkusme si představit, jak by takový život pozpátku mohl vypadat u průměrné paní/slečny. Stařenka by se tedy probudila v již zmiňované rakvi, a bylo by jí dost mizerně. Bolely by ji nohy, záda, všichni by jí museli pomáhat.. pořádně by neviděla, neslyšela, nemohla by se hýbat. Dostala by se do svého domu, kde by na ni čekal muž v jejím věku, a jediné, co by o něm věděla, by bylo to, že do něj musí být pravděpodobně zamilovaná. Za nějaký ten rok by se jí začalo ulevovat, chodila by si vesele do Lidlu nakoupit potraviny ve slevě, a onými slevněnými potravinami (převážně sladkostmi) by těšila svá vnoučátka, která by jednoho krásného dne zazvonila u jejího domu, a ona by je pozvala dál, i přes to, že by neměla nejmenší šajnu o tom, co to je za fracky. Až by se dostala do dospělého věku, vnoučátka by byla ta tam, zatímco by se v jejím životě objevili další fakánci, kteří by si říkali její děti. Pak by ale i tyto děti zmizely, a ona zůstala sama. Teda jen do té doby, dokud by se neobjevil nějaký fešák, kvůli kterému by děsně plakala, a psychicky se hroutila, a čím mladší by byla, tak by si myslela, že je ten krasavec boží a božejší. A pak? *Puff.* Boží fešák je pryč. Puberta. Dalších milon fešáků a krasavců, kteří by byli prvně děsní kreténi, hajzli, a imbecilové, ale nakonec by se z každého z nich stal nejúžasnější chlap na světě. A pak? Dětství. Z patnáctileté slečny by se pomalu ale jistě stávalo dítě, které by trávilo svůj čas hlavně na pískovišti. No a nakonec by ona slečna dopadla úplně stejně, protože by se nedokázala pohybovat sama, nerozuměla by pořádně lidem, nepoznávala nikoho..

Já osobně si život pozpátku nedokážu představit.. I když můžu pořád dokola opakovat, že chci být zase dítě, a nechci dospět..od smrti k narození bych jít asi nechtěla.. No, i když.. co by se mi na obráceném životě rozhodně líbilo, by byly vztahy. Chápete, od debila přes vážný vztah až po to rozkošné začáteční oťukávání. Protože to je podle mě na vzahu nejkránější. Ten začátek.
Možná bych ve všem šla od horšího k lepšímu..nebo ne? Nevím. Nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš. Ale že bych to chtěla zkusit, emmm.. to spíš ne.


"Pořád se ti vysmívám" - Život

16. října 2015 v 0:09 | -T. |  Hlava do větru
Můžete mi někdo prosím vysvětlit, co se stalo s časem?
Pořád si říkám, že je na všechno čas, není kam spěchat..
Dojdu se školy, a chci si chvíli odpočinout.. a ani se nenaděju, a už je šest hodin. Pak půl osmé. A pak už ani nestíhám kontrolovat, jak rychle to letí.
Všechno, co si naplánuju ve škole, že doma udělám, je tatam.
Neudělám totiž vůbec nic.
Protože ten čas tak strašně rychle letí..
Přijde mi, jako bych se ani nestíhala pořádně nadechnout.
Nestíhám se nachystat do školy, nestíhám se vyspat, nestíhám jít brzo spát.
STRAŠNĚ TO LETÍ.
Člověk by si myslel, že když si nemáte s kým psát, jste free, a stihnete spoooustu věcí. Že nebudete vysedávat u počítače a mobilu.. a nebudete čekat na tu pitomou zprávu.

Strašně se zklamávám v lidech.
Chci řvát na celý svět. Chci brečet, chci dát všem pořádnou facku, a chci dostat facku, protože už mě to nebaví. Nebaví mě žít sama se sebou. Tohle nejsem já. Moje nálady se mění jako aprílové počasí, a já nemám sílu je ukočírovat.

Přinuťte mě prosím k tomu, abych se sebou začala něco dělat. Protože mně se to zatím fakt nedaří.

Místo toho, abych využila jediný den bez učení, šla spát, a po dlouhé době se konečně dobře vyspala, poslouchám album Born to Die od Lany (protože - říkejte si co chcete - ono je stejně nejlepší), pouštím si starý videa, truchlím nad svým životem, lidma, problémama, a přemýšlím, jaký by byl život bez toho všeho, co se kolem mě děje.

Jak moc je zoufalý čekat do poslední minuty dne, jestli vám náhodou někdo nepopřeje k svátku?

Psaly by si vůbec puberťačky deníčky, kdyby neměly zlomený srdce, nezažívaly nějaké trauma, šikanu, nebo neměly jakýkoliv problém?


Pokud mi někdo chcete zachránit život: dojeďte pro mě autem, zastavte někde, kde je klid, kde budeme slyšet jen bubnující déšť na kapotě, z rádia se bude linout hudba, která mi bude příjemná, a něco mi povídejte. Cokoliv. Díky.

Jináč bludařím.
Noa.
Jsem puberťačka.
Dobrou noc (ráno?).

Nostalgie, smutek, zima, radost, uvědomění

13. října 2015 v 21:08 | -T. |  Hlava do větru
Nadpis tothoto článku perfektně shhrňuje můj dnešní den v pěti slovech. Popořádku.

1. Nostalgie
Dnes jsem po roce byla na kontrole na ortodoncii (nesnaž se být chytrá, Terezo..jednoduše - na rovnátkách).. jezdím do města, ke kterému se mi vážou jisté vzpomínky.. s jistými lidmi..no, víte..je to zvláštní, čekat tak s mamkou ve vestibulu, a vybavovat si, že naposled jste tam čekali s někým jiným.. a taky je divný, že když ji prosíte, aby vás naučila jezdit vlakama (protože jste neschopní retardi, neumíte to, a bojíte se jich), uvědomíte si, že vám to sliboval někdo jiný..

Pak je taky dost naivní, když doufáte, že dojdete do čekárny, a on tam bude sedět.
A taky je dost padlý na hlavu, že se vám udělá špatně, když procházíte kolem místního gymplu, a doufáte, že jedna osoba by se jen tak náhodou mohla potulovat kolem školy (protože to běžně studenti dělají, když jsou za školou, žejo) a já bych na ni mohla vytáhnout svůj prak a vystřelit jí oko (ne, nenosím u sebe prak..jediné, co jsem v tu chvíli měla po ruce, byly sešity, kniha, rohlíky, a vakuovaná šunka).


Vzhledem k tomu, že už nemělo cenu chodit do školy, rozhodly jsme jsme se (mamka rozhodla), že pojedem za babičkou. A! Hádejte co! Ano, i toto město s sebou nese spoustu vzpomínek s danou osobou. A všechno vám to připomene obzvláště to, když jdete stejnýma cestama, jako jste šli spolu naposledy, a seděli na stejné lavičce na autobusáku. (Ta alej stromů je tam fakt úžasná.. hlavně na podzim. Přála bych vám to vidět. Seděla jsem tam, a kolem mě padaly desítky oranžových listů k zemi..ach.)

2. Smutek
Jo, fakt jsem byla smutná, že jsem ho nikde nepotkala (i když jsem věděla, že je to absolutně nemožné, vzhledem k tomu, že je ve škole, která je padesát kiláků daleko)..a vzpomínky na minulost tomu fakt nepřidaly. Nemluvě o tom, že potkáváte miliardu nových, rozkošných kaváren, a před očima se vám objeví krásná bublina, jak je spolu všechny navštěvujete, a hodnotíte, která je nejlepší. A pak ta bublina praskne.

3. Zima
No..k tomu se asi ani nemusím vyjadřovat. Zima je VŠEM. A komu není, ten lže.

4. Radost
Ano, opravdu, i to se může stát. Dva protikladné pocity za jeden den.
Šly jsme s mamkou a babičkou do města nakoupit nějaký potraviny, a když jsme vyšly z obchodu, šly jsme kolem jednoho levného knihupectví, jehož zašlou výlohu vždycky po očku sleduju. Dnes před výlohou stálo auto, a i přesto, že jsem mezi autem a výlohou měla prostor asi padesát centimetrů na šířku, neodradilo mě to od toho, abych ji občíhla. Přece jen..podívat se můžu vždycky, žejo. Zahleděla jsem se doleva, a uviděla knihu o neznámějších ženách na světě za 29,-. "Hele mami, ta kniha je jen za 29 korun." "Hmm. Tak pojď." Už už jsem se chystala odejít, když najednou mé oči zabloudily na pravou stranu výlohy. Fialová barva. HVĚZDOPRAVEC! Za 99,-!? ..Ach jo, kdyby tak měli... Mé oči jely pár centimetrů od Hvězdopravce doleva. BALTHAZAR!? ZA 99,-?!?!?!?!? "Mami, mami, prosím, dej mi stovku! Mami, oni mají Balthazara! Prosíííím, já ji musím mít!" Mamka s otevřenou pusou rychle vytasila peněženku a odevzdaně mi podala stokorunu. Rozrazila jsem dveře do toho malinkého knihkupectví a nedokázala stát na místě. Pořád jsem přešlapovala a vydávala "uiiiii" zvuky, sem tam jsem si i povyskočila. Když jsem konečně došla na řadu, vypadalo to asi takhle: "Dobrýdenprosimvásvymátezavýlohouknihu,jmenujeseBalthazarajeodClaudieGrayové,
mohlabychsijiprosímvzítmocvásprosim! Jetakovášedájakobystříbrnávítejoděkujumoc!" "A chcete si ji koupit?" "Anoanomocvásprosím!"
Takže když jsem vyšla, tak jsem byla nejšťastnější člověk na světě, a tu knihu nesla jako svátost, jako trofej..a celou dobu jsem poskakovala a tlumeně ječela, a mamka..byla šťastná. Jako fakt. Já na ní viděla, že je šťastná, že jsem šťastná.

5. Uvědomění
Moje paměť je opravdu mizerná. Líčit někomu film, ve kterém hrála Eva Greenová, a myslet si, že to dotyčného zaujme, protože žijete v domnění, že dotyčný tu herečku miluje, a pak si uvědomíte, že vám o ní básnil vlastně.. někdo.. úplně jiný..TRAPAS.


Všechny cesty vedou k němu.

11.10.2015

11. října 2015 v 20:49 | -T. |  Breaking news
1. Nedokážu se soustředit na psaní, když hraje televize, mamka s někým mluví, a nebo když někdo sedí vedle mě a čeká, až něco napíšu.

2. Nejsem schopná se začít učit dřív, jak v devět hodin večer.

3. Zimu v noci snáším mnohem lépe, než zimu ve dne.

4. Doprovázet kamarády domů po tmě je skvělý.

5. Běžet po venku po tmě je skvělý.

6. Oddechnout si, že jste v pořádku doma, je skvělý.

7. Uměla jsem si opravdu dobře vybrat okruh mých nejbližších.
(Nepsala jsem tohle už v minulém článku? Nevadí. Je fajn, že se v tom utvrzuju tam často.)

8. Vnitřní klid nacházím při uklízení.

9. Setrvávám v bodě, ze kterého není cesty ven. Záleží na osudu. (Jako ostatně vždy.)

10. Moje zápěstí od výmyku v sedmé třídě už asi nikdy nebudou v pořádku.

11. To, že křesťanství hlásá, že bohatství je špatné, a že ničí životy, ovšem když všechen majetek věnujete jim, je to v pořádku, mě nehorázně vytočilo a vytáčí.

12. Stýská se mi po mé Nokii Lumii 520.

13. Začínám milovat kočky.

14. Začínám milovat černý kočky.

15. Měla bych začít pracovat na své seminární práci.

16. Měla bych dočíst povinnou četbu.

17. Měla bych se vrhnout na prezentace do dějepisu a literatury.

18. Měla bych přestat začínat stejnými slovy.

19. A teď bych se rozhodně měla učit.

Nepotřebuju jen zdraví

6. října 2015 v 18:50 | -T. |  Hlava do větru
Určitě to všichni znáte. Máte narozeniny, a lidé vám přejí "hlavně hodně zdraví a štěstí", ale lásku zmíní už málokdo, protože je to dost ožehavé téma, a nechtějí se vás v případě nevědomosti nějak dotknout. Od mala nám vštěpují, že když máme zdraví, máme všechno. Možná mi teď řeknete, že se mi to píše snadno, když jsem zdravá..
Jenže stejně tak jako potřebujete zdraví, ať už jste zamilovaní, či ne, potřebujete i lásku. Ať jste zdraví, či ne.

Tento článek nemá být jen o porovnávání zdraví a lásky. Jen...to byla taková moje myšlenka. Láska se podceňuje. Já sice zdravá jsem, a děkuju za to Bohu (nebo jakémukoliv jinému nadpřirozenu), ale zjišťuju, že život bez lásky je taky pěkně na nic. A pokud jste o ni přišli z důvodu vlastní hlouposti, je to tisíckrát horší.

Můžete mít problémy ve škole. Můžete mít problémy doma. Nic se vám nemusí dařit. Můžete si připadat neschopní. Nepotřební. Hloupí. Můžete si myslet, že už nic na světě nemá cenu. Ale pokud máte onu milovanou osobu, která tu pro vás vždycky je, povzbudí vás, zvedne vám náladu, řekne vlídné slovo (vlídné slovo?!), a ujistí vás, že v tom nejste sami, tak je pro vás jakýkoliv problém ve výsledku jen malou překážkou. Jo, jasně, od toho jsou taky kamarádi. Já si na kamarády nemůžu stěžovat, ze všech sedmi miliard lidí na celém světě bych ty svoje za jediného z nich nevyměnila. Ale tohle prostě není ono. Od přátel se tohle očekává. Osoba, která vás miluje to dělá proto, že chce. Tím nechci říct, že by ti kamarádi nechtěli, taky vás můžou poslat do háje, když na vás nemají náladu. Ale..jsou to prostě kamarádi. Ty máte rádi. Jste šťastní, že vám pomůžou, ale přece jen - pomoc od osoby, na kterou myslíte ve dne v noci je pro vás cennější a podstatnější.

Nemluvě o tom, že nemáte nikoho, kdo by vám dával pusy na tvář, dlouze vás objímal, pomalu líbal, obdivoval vaše vlasy, miloval vaše tělo, stíral vám slzy, psal nemravné věci a dokazoval vám, že jste pro něj jediná.

Nemůžu říct, že vypadám jako zombie s kruhama pod očima a sotva za sebou táhnu nohy. Ale, víte, není to ono.. dokážu vtipkovat, dokážu se smát (smích opravdu předstírat neumím, ten je vždy upřímný - je to dobře, nebo špatně?), mluvím, zapojuju se do konverzací. Ale cítím se tak děsně...prázdná. Nic mě nebaví. Na nic se netěším.
Je tu pár absruních věcí, které mi dokáží vytvořit úsměv na tváři (nebo alespoň v hlavě):
- když je pod stromem vysekaná tráva a já tak snadno najdu ořechy
- když je venku zataženo
- když mám vypraný oblíbený triko

Aaaa, už mě nic nenapadá. Tak to toho zas tak moc není, hahahaha to je strašně vtipný.

Je tolik věcí, které bych mu chtěla říct...tolik věcí, které bych s ním chtěla dělat..tolik způsobů, jakými bych ho chtěla líbat, ale nic z toho nemůžu. Už není můj. Víte, kdyby šlo jen tak o někoho..kvůli obyčejnýmu klukovi bych takhle nebláznila. Ale tohle..to nebyl žádný obyčejný kluk (a ne, neříkám to protože se to říká ve filmech a vůbec všude). A já dokážu jemu, sobě, a všem okolo, že to nebylo žádné dočasné pobláznění. Že to nebylo něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Nedokážu jen tak zavřít dveře.

Je mi smutno.




Co já vím

3. října 2015 v 18:20 | -T. |  Hlava do větru
Jaká je pravděpodobnost, že vás štípne vosa na podzim? A jaká je pravděpodobnost, že přímo do rtu? Asi malá, že. Jenže ano, jsou tu i tací lidé, kteří mohou být součástí toho malého procenta. Jako třeba....
Nebyla to žádná sranda (dobře, tvrdost stranou - bulelela jsem jako malá holka), ale alespoň jsem si na chvíli mohla myslet, že mám velký horní ret, a jsem děsně sexy (haha, nebo spíš jen půlku horního rtu).

Vypovídá o člověku nějak to, že se těší, až si uklidí v pokoji?
A jak moc musí být naštvaný/smutný/vyděšený/bláznivý/v prdeli na to, aby žral jednu čokoládu za druhou? Nejlépe v pozdních hodinách večerních?
Asi jsem opravdu troska.
No a.

Včera jsem viděla velmi zajímavý film. Sama bych se na něj asi nikdy nepodívala..no, možná. Ale spíš ne. A zazněla tam zajímavá ..ehm..definice?: "..dostanete se do stavu, kdy nikdy pořádně nespíte, a nikdy se pořádně neprobudíte." a já se obávám, že se tohle víc než je možné podobá tomu, co teď prožívám. Ne vážně, řekněte, jsem blázen, když mám pocit, že spím jen jednu hodinu, a pak jen opět pokračuju v tom, co jsem dělala do poslední chvíle, než jsem usla? Když mám problém rozeznat sen od reality? A že se mi teď zdají dost šílené sny.
Třeba včera/dneska. Stála jsem kdesi a pozorovala lidi. A pak se na mě otočil někdo, jehož oči mě naprosto zmrazily a otevřely mou pusu dokořán. Utíkala jsem za ním, chytla ho za loket a táhla ho do rohu, kde jsem prvně stála. Nic neříkal. Vlastně jsem si ho ani pořádně nevšímala. Jediné, co jsem viděla, byly ty oči. Velké, hnědé oči, které se nádherně leskly a já v nich viděla to, co v nich nikdo jiný vidět nemohl. Nevím jak jsem to mohla v tu chvíli vědět, ale věděla jsem to. "To jsou ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděla." - nevím, jesli jsem to řekla nahlas, nebo si to jen myslela.
Když jsem se probudila, došlo mi, že ty oči byly jeho.
Ovšem pak třeba z jiného soudku - zdálo se mi, že jsem společně s 1/4 spasitelka. A zachraňuju lidi, aniž by o tom věděli. A..nemůžu si to vybavit, ale byl to dost zvláštní způsob záchrany. Naprosto nesmyslný. A nebo se mi zdá, že telefonuju, a když se probudím, přidržuju si u ucha svoje vlasy.
Možná že už jsem fakt blázen. Ale radši se na to nikoho ptát nebudu. Protože by mi to třeba potvrdili, a to by bylo asi dost na houby.

Nebojte, jinak jsem stále naprosto normální. To jsou jen rozpory mých JÁ. Jde o to, že když člověk nad některýma věcma moc přemýšlí, je to akorát horší.