O alkoholu a lidech

26. října 2015 v 15:17 | -T. |  Nezařazeno
K sepsání tohoto článku mě přinutila zkušenost ve vinném sklípku, kde bylo mým posláním obsluhovat zákazníky, kteří si zaplatili za šestihodinové posezení ve slováckém sklepě, jídlo a spoustu vína. Vzhledem k tomu, že na stolech bylo jídla habaděj a víno s vodou stačilo doplnit tak dvakrát do hodiny, mou nejčastější činností bylo postávání za barem, a pozorování lidí, kteří se přišli pobavit. Po pozorování určitého objektu zajisté přichází určité hodnocení. A tak jsem hodnotila.

Mé hodnocení se značně odráží na délce doby strávené tímto pozorováním a také na množství vína, které účastníci vypili.

Hodina první: Přicházím do sklípku. Zákazníci se na mě usmívají, vesele mě zdraví, jsou plní síly. Žasnu při pohledu na perfektně oblečené muže se stylovými košilemi pečlivě zakasanými v kalhotách a upravené ženy s botkami na podpatkách a dokonale napudrovanými obličeji.

Hodina druhá: Dámy začínají elegantně odkládat své kožíšky a vesty vedle sebe, a střeží je jako oko v hlavě, aby si je snad neumazaly pomazánkou, nebo aby jim nespadly na zem. Pánům již začíná být také tepleji, a tak rozepínají své knoflíky na manžetách a úhledně ohrnují rukávy. Navzájem se smějí svým vtipům, jejich hlasy jsou klidné. Konverzace, které probíhají mezi nimi a mnou, jsou čistě prosby o přinesení vína, chlebů či vody.

Hodina třetí: Na stolech začíná být nepořádek. Snažím se průběžně vyhazovat použité ubrousky a udržovat alespoň trochu estetičnosti. Hosté mě prosí, abych si k nim přisedla. Někteří muži hádají můj věk. Snažím se usmívat, i přesto, že mi jejich vtipy nepřipadají vtipné. Můj šéf zahajuje degustaci - nejzajímavější a nejočekávanější bod večera. Než docílí toho, aby ho všichni poslouchali, několikrát musí zopakovat slovo: tož a já mám sto chutí na naše drahé zákazníky zařvat z plných plic: "Držte už sakra huby, vy nevychovanci!" Vzpomenu si na podobné situace, které často nastávají u nás ve třídě, a uvědomuju si, že puberťáci dokáží být ohleduplnější a vycepovaní víc, než dospělí lidé.

Hodina čtvrtá: Jistá skupinka pánů mě prosí o lák z nakládaných okurků. Když po chvíli váhání lák opravdu donesu, miska s touto neobvyklou tekutinou koluje kolem stolu jako nějaký "nápoj králů" a vypadá to, že ten, kdo se napije, je hoden obdivu. Kulím oči a nestačím se divit tomu, co lidi nevymyslí, ale zdržuji se svého názoru, jelikož v tento večer je úsměv mé druhé jméno. Hlasy začínají být hlasitější a smích ostřejší. Snažím se vyhovět s prosbami o zesílení rádia, ovšem vědomě hosty obelsťuji tím, že jej po jisté době zase ztišuji.

Hodina pátá: Kožíšky a vesty slečen se válí pod lavicemi, na kterých sedí, společně s podsedáky, které jsem tak pracovitě urovnávala. Některým členům skupiny již těžce rozumím, a tak využívám schopnosti odezírání ze rtů, kterou mám snad někde v hloubi mozkových záhybů ukrytou. Naneštěstí zjišťuji, že tam není. Bavím se při pohledu na pány s košilemi čouhajícími z kalhot a rozepnutými do půlky hrudi. Mnohem víc ovšem můj vnitřní chichot popuzují rozmazané oči a rozcuchané vlasy dříve zvaných dam.

Hodina šestá: Někteří páni mě chodí navštěvovat za bar. Jak jinak, než s úsměvem na tváři se snažím vymluvit, že nemám na jejich společnost čas, a posílám je si sednout zpět ke svému kolektivu. Stále pohybuji kolečkem na ovládání hlasitosti a pozoruji účastníky zájezdu, jak tančí mimo rytmus na ploše o rozměrech jeden krát jeden metr. S něhou v hlase umírňuji jejich hlasité pokřikování na sebe a zcela zbytečně se snažím sjednat alespoň minimální pořádek. Při pohledu na jednu slečnu se modlím, aby se její umělé řasy držely zuby nehty a nepřilepily se jí na nos, jelikož se obávám, že by se to každou chvílí mohlo stát. Zájezd se nenávratně blíží ke konci. Když se zákazníci asi po hodině úspěšně domotají k věšáku a navlečou do kabátů, bund, svetříků a pošlapaných vestiček, oddychnu si, a snažím se porovnat první a poslední hodinu strávenou ve sklepě.

Opravdu mě ohromuje, jakou sílu má alkohol. Jakou moc dokáže mít nad lidmi. Dokáže člověka zbavit vědomí, vůle, charakteru, ale také soudnosti.

Jaká je tedy má rada? Kdo chce dámou/džentlmenem býti ať se radši vyhne pití.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 14:58 | Reagovat

Hele a to by mě zajímalo. Někdy svuj vožralej bordel, co kolem sebe vytvářim vidět očima druhýho....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama