Prosinec 2015

2015/2016

31. prosince 2015 v 15:33 | -T. |  Nezařazeno
Sice je mi z celého toho novoročního šílenství špatně, ale - zkráta a dobře - týká se to i mě, a kdy jindy shrnout část svého života, než na konci roku. Každý rok něco přinese, odnese, změní.. Každý rok píše jiný příběh. Každému jinak. Co tedy přinesl (a nebo ukradl) rok 2015 mně?

Slzy a hádky. Neuvěřitelnou spoustu slz, kterých bylo za tento rok víc, než za celý můj život, a hádky kolikrát tak drsné, že by je nevymyslel ani ten nejlepší scénárista.

Důvěra v kamarádky. Tohle bych pravděpodobně mohla zmiňovat každý rok. Čím dělší dobu je znám, tím víc se utvrzuji v tom, že mám opravdu nejlepší kámošky na světě, které za mnou stojí v dobrém i zlém, a i přesto, že k nim budu přicházet s pořád stejným problémem, vždy ho vyslechnou, jako by ho slyšely poprvé, a pomůžou mi. Minimálně tak, že si nechají promáčet rameno a budou mě objímat a hladit po vlasech, dokud se alespoň trochu neuklidním.

Divadlo a psaní. Obojí mě naplňuje, obojí chci dělat, a vím, že i když budu klopýtat, a něco se mi v těchto odvětvích nevydaří, budu mít silnou vůli, a nevzdám to. Protože jsem v tom našla smysl svého žití. A nikdo mi to nevymluví.

Nový kroj! Ne, nejde jen o radost z majetnictví něčeho hodnotného. Jde o zázrak. Já jsem si totiž vždycky myslela, že svůj kroj mít nikdy nebudu.. a i přesto jsem svůj sen říkávala nahlas a velmi často, až se mi nakonec splnil. A já jsem za to nesmírně vděčná.

Výlet do božské Anglie. Další splněný sen.. Konečně jsem měla šanci poznat ty úžasné angličany, poslechnout si pravý anglický přízvuk, plout na trajektu, vlézt do moře v Brigtonu, projít se po Brightonském molu, nakoupit v Primarku, vidět na vlastní oči Big Ben, Westminsterské opatství, Buckinghamský palác, Tower Bridge... ztratit se u Horse Guards Parade, vylézt na nejvyšší možný stupeň vSt Paul's Cathedral, ochutnat fish&chips, nakupovat drahé jídlo a dívat se na krásné anglické domečky...ach, jak ráda bych se tam vrátila.

Kapely a zpěváky. Našla jsem úžasné hudební skupiny a zpěváky, kteří se mi zaryli hluboko do srdce, a budu je chtít poslouchat do konce světa.

Lásku. Takovou, která je každým dnem silnější a silnější, a vy jste větší a větší blázen. Musím to okecávat dál?

Ztrátu nejúžasnějšího člověka pod sluncem. Se kterou nejsem smířená, a nikdy nebudu. A ani se s tím smiřovat nehodlám.

Pratetu. Sestru babičky, ke které jsem strašně ráda jezdila na návštěvy, s úsměvem na rtech pozorovala její tik a obdivovala její modré perličkové náušnice. Doufám, že se máš tam nahoře hezky.

Kočku. Sebral, i dal. Místo té, se kterou jsem vyrůstala, už je tu nová, což je asi dobře, protože pomalu, ale jistě měním názor na kočky, a bez kočky v domácnosti by prostě byla nuda.

Takže jo.. to by bylo asi všechno. Teda ne - co to kecám - rozhodně to není všechno. Ale, řekněme, ty nejdůležitější části mého roku.

Přeju vám všem, co tehle článek čtete (i nečtete), ať je pro vás číslo 2016 šťastné ve všem, co uděláte, a přinese vám jen to nejlepší, co přinést může.
Ačkoliv se to někdy nezdá, uvědomte si, že všechno je jen ve vašich rukou, a jaký ten rok bude, je vlastně jen a jen na vás.. A ne vždy platí, že máte otevřít oči. Zkuste je někdy zavřít, a třeba uvidíte víc, než s těma otevřenýma.

Užijte si poslední den tohoto roku! ♥


Originalita stranou

27. prosince 2015 v 12:53 | -T. |  Téma týdne
Po delší době zase téma, u kterého jsem si řekla: Joo, tohle by šlo. Tak to zkouším. Bez jakékoliv originality. Budu sobecká - budu mluvit z velké části o sobě. Tak snad vás to úplně neodradí..

Kdybych měla popisovat své "druhé já", nevěděla bych, které z mých JÁ to vůbec je. Nemám dvě JÁ. Víte, takové to "Everyone has two sides - good and evil." podle mě není úplně pravdivé. Ani v mém případě, ani v případě nikoho jiného. Vždyť naše JÁ se pořád vyvíjejí... a neustále v sobě objevujeme stále nové a novější JÁ.

Závisí na spoustě okolnostech..na náladě, pocitech, společnosti, místě, hudbě.. naše JÁ ovlivňuje spousta faktorů.. nebo alespoň ta moje.
Stalo se vám někdy, že jste zareagovali na nějakou situaci způsobem, který by vás ani ve snu nenapadl, a ať už jste udělali dobře nebo špatně, říkáte si: Kde se to ve mně sakra vzalo? Řekla bych, že i tohle je vaše JÁ - jen skryté.

Moje JÁ se podle všeho nejvíc odvíjí podle toho, v jaké společnosti jsem. A taky mi to bylo vytýkáno. Prostě a jednoduše závisí na tom, s kým v danou chvíli trávím čas. Ale to je normální, ne? Je jasné, že před někým, koho milujete, nebudete dělat takové voloviny, jako děláte před svými kamarádkami. (Nebo alespoň na začátku vztahu, kdy je šance, že by vám mohl utéct v případé náhlého odhalení vašeho šíleného JÁ.) Před nejbližší rodinou se taky chováte úplně jinak, a úplně jinak se chováte před vzdálenější rodinou. Každý ve vás probouzí něco jiného - nějaké jiné JÁ. Ale vždycky to budete vy. To, že držíte svůj normální pronikavý smích na uzdě neznamená, že se z vás stal někdo jiný.. pořád jste to vy. A nikdo vám to nemůže sebrat, a nemůže tvrdit opak. (Teda může, ale vám to může být u zadnice, protože víte svoje.) Dozajista jsou tu i věci, které jaksi.. kontrolovat nemůžete, a prostě se projeví v jakékoliv společnosti.

U mě je touto nekontrolovatelnou věcí jezení jídla. Mám tu smůlu, že jím jako prase pořád. A když na to myslím, a snažím se to korigovat, dopadá to ještě hůř - třeba tak, že vyliívám pití, shazuju sklenky, nebo házím zeleninu po zemi. Pak taky neumím slušně sedět. Mám hrozný zlozvyk sedět, a mít pod sebou lýtka.. jako.. nevím, jestli to chápete. Prostě si sedím na nohách. Když jsme v úterý byli na trachtě, byla jsem tak nesvá z toho, že mám nohy spuštěné na zem, že jsem si je pod sebe prostě musela dát, a to i za skutečnosti, že jsem si musela vyzout boty a byla u toho má blízká, ale i vzdálenější rodina.

Zkrátka a dobře - mám spoustu svých JÁ, ale některé k dané osobě popustím až po delší době, některé vůbec, a o některých pravděpodobně ještě vůbec nevím. Dokážu být sobecká i empatická, v rámci možností slušná, ale i neskutečné hovado, vstřícná, ale i protivná..
Hmm, že by to byly opravdu jen dvě strany pohlcující klady a zápory mé osobnosti?
Přemýšlet už nad tím nebudu. Ono to totiž někdy bolí.

Taky mám právo na depky

19. prosince 2015 v 22:12 | -T. |  Hlava do větru
Pravděpodobně mě opouští optimismus.. A to je zlé. To už je opravdu hodně zlé.
Je mi na nic..jako fakt. Mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe..jako by mi každý den někdo ukradl část mého já.. Přetvařuju se sama před sebou. Nevím, kdo jsem. Nevím, kým chci být. Nevím, jak ze sebe někoho udělat.
Příliš. Mnoho. Nevím.
Cítím se prázdná, a přitom tak šíleně citlivá.. Přijde mi, že nic nedělám, a přitom jsem pořád v jednom kole, a nemůžu se zastavit. Postrádám čas. Kam se ztrácí? Odmítám přijmout fakt, že den má jen 24 hodin. Jaký hlupák vymyslel, že to bude tak krátká doba?
Sedím sama ve svém chladném pokoji a pouštím si písničky v reprácích.. Možná je tohle jediná věc, která mi dělá radost. Ukradla jsem je taťkovi. Ty repráky. Je to skvělá věc. Teda - v případě, že nemáte gramofon, to byste na tom byli tisíckrát líp..
Mám pocit, jako bych nebyla vůbec svobodná.. Jako bych neměla sama nad sebou žádnou moc. Připadám si jako loutka, které všichni okolo tahají za provázky, a dělají si s ní co chtějí. A já se nemůžu bránit. Protože nevím jak. Protože jim nechci ublížit. Protože nevím, jak by z toho všichni vzešli nejlíp. Svoje problémy řeším nejhorším možným způsobem: nijak. Takže tu jen tak "žiju" život, který je údajně můj, ale ve skutečnosti to tak vůbec není, a snažím se v tom být dobrá. Snažím se být dobrá v "žití", místo toho, abych žila. A každý den prosím Boha, nebo cokoliv, co pravděpodobně sídlí někde nahoře, aby se stal zázrak. Aby nastal nějaký zlom. Aby se něco stalo. Protože já nejsem dostatečně silná na to cokoliv udělat.
Jsem z toho děsně vyčerpaná.. Moc přemýšlím. Málo spím. Málo dělám. Hodně dělám. Není tohle padlý na hlavu? Jak je možné, že si protiřečím, a i přesto je to pravda?
Je mi smutno. A tohle všechno..je kvůli strachu. Strach je neuvěřitelně odporná věc. Kdyby se zhmotnil, vzala bych si mačetu, a usekla mu jeho podělanou hlavu. Ale ne.. Neee.. To by nebylo ono. Hezky pomalounku. Jako to dělá on. Pomalu ale jistě zajíždět do slabin, a trhat na kusy. A vychutnávala bych si to. Hmm.. Mučení Strachu. Nezní to krásně?
Wow. Představte si, že by se všechny emoce mohly zhotnit. Asi bych nevěděla, kterou začít mučit jako první...

Nights like this

4. prosince 2015 v 23:01 | -T. |  Pohádky
Ležím v posteli na zádech, hlavu mám podloženou miliardou polštářů, a na břichu položený notebook. Jezdím horlivě nahoru a dolů, a hledám film, který by byl pro dnešní večer nejideálnější.

"Tak jaký jsi vybrala?" ozve se ode dveří, mezi kterými stojí úplně nahý, až na ručník, který má omotaný kolem pasu. Při pohledu na toto boží stvoření se musím usmát. Je to zkrátka ráj pro oči. "Rozhoduju se mezi těmahle," odpovídám mu a ukazuju na obrazovku. "Ale za mě asi spíš tenhle, co říkáš? Přece jen, když máme tu vánoční atmošku.." řekla jsem a otáčím se, abych viděla na rozkošné vánoční světýlka omotané kolem čela postele. "Dnes je řada na tobě, takže nemám právo nic říkat," podotkl, ohl se ke mně, a dal mi pusu na čelo. Přešel k oknu, vzal tác s jídlem, který jsme si připravili, a položil ho na stůl. Z břicha mi sebral počítač a položil ho vedle tácu. Potom jednoduchým pohybem strhnul ručník na zem, a vlezl si ke mně pod deku.

"To tu budeš jako ležet nahý?" zeptala jsem se naoko káravě. "Vadí ti to snad?" šibalsky se usmál. "No, to ne, pff..emm..to vůbec ne, ale.." "Jo, máš pravdu," skočil mi do řeči "je to docela nefér." "Co?" nechápala jsem. "Já jsem nahý, ale ty jsi oblečená. To se mi mi nelíbí.." řekl hrubým hlasem "Sedni si." "Ale no taak.. Vždyť mi bude zima!" protestovala jsem. "To si povíme pak. Něco jsem řekl." Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si opravdu sedla. "Hodná," zapředl, a posunul si mě co nejblíž k sobě. Políbil mě, a pak se opatrně přesunul svými rty na můj krk. Oddaně jsem zavrátila hlavu dozadu. Zatímco mě líbal na krku, rozepínal mi knoflíčky u mé oblíbené košile. Když rozepl úplně poslední, položil mi ruce na holé ramena, a pomalounku z nich stahoval košili dolů. V tomto momentě můj krk nechal být, a užasle pozoroval každičký kousek mé odhalené kůže.
Chytl mě za čelist, a opět mě začal líbat. Jeho levou ruku vedl od mého boku směrem k paži, a pak na záda. Během vteřiny jsem měla rozeplou podprsenku. Pomalu mi ji celou sundal, a zahleděl se na mě. "Mm..." povzdychl si, a pak mě svalil na záda.
Jediným mrštným pohybem mi sundal legíny, i kalhotky. Všechno oblečení odhodil na zem, a rychle nás oba přikryl. "Vidíš, ani to nebolelo," usmál se na mě, a já se k němu přivinula. "Nestěžuju si," zamumlala jsem, položila hlavu na jeho hruď, a nasávala vůni jeho kůže.

Stereotyp?

2. prosince 2015 v 21:45 | -T. |  Hlava do větru
Zase si musím vylít trochu srdíčko..
Já nevím.. zdá se to jen mně, nebo ten čas opravdu utíká rychlostí blesku?
Dojdu domů ze školy, chvíli si dám voraz, ani se nenaděju, je tma, šest hodin večer, a tak si řeknu, že bych asi měla začít něco dělat do školy, podívám se na hodiny, je devět, čas jít do sprchy a chystat se do postele, a přitom ještě ani nic neumím. Místo plánovaných deseti hodin jdu spát o půl 12, a ráno se za to proklínám. Když se vyhrabu z postele, mám pouhopouhých deset minut na to vybrat oblečení, hodit ho na sebe, vyčistit si zuby, pobrat něco na jídlo do školy, a utíkat na bus. (Ano, opravdu to vše jen za 10 minut, protože teď pravidelně vypínám budík s domněním, že hned vstanu,a přitom spím další půlhodinu.) Následuje 6 hodin sezení a poslouchání něčeho, co jde stejně mimo mě, protože jsem myšlenkama úplně jinde, a nebo mě to prostě nezajímá. Škola skončí, jedu domů, a je to zase to samé..
Každý. Posraný. Den.

K mé momentální vztahové (nebo spíš nevztahové?) situaci.. myslím, že ji docela zvládám. Líp jak předtím. Teda..asi. Když si teda nepředstavuju, jak moc úžasné by to mohlo být.. Možná si teď řeknete: Co kurva děláš? Máš to jen ve svých rukou! Ale..víte.. ono je možná právě tohle kámen úrazu.
Co mě ovšem dokáže vytočit, jsou ty miliony nově vznikajících párů kolem mě. Strčte si tu vaši lásku do prdele, idioti! Stejně se rozejdete! Emm..opravdu to zvládám?
Jen je mi z toho prostě špatně.. všichni mají nechutné dvojrandíčka, společné kina, restaurace, sex, přespávání, ... a pak jsem tu já, s kyselým ksichtem a slovy: "Promiň, ale tohle je fakt odporný.." - a nekecám, myslím to smrtelně vážně! Ale kdybych byla na jejich místě... haha.

Dnes jsem sama sebe šíleně pobavila, když jsem se 1/4 ptala, jestli by mi nepůjčila podvazky. "Joo, klidně." Poté jsem se začala šíleně smát a řekla jsem: "Aha, nebo ne, vždyť já nemám kluka."

Došla jsem k zajímavé teorii. Myslím si, že někdo musí mít doma mou voodoo panenku, a píchat do ní špendlíkem. Teda hlavně do zad. Od včerejška si připadám jako stará babička.. ze spodní části zad mi minimálně desetkrát za den vystřelí šílená bolest, která sice po jedné sekundě ustane, ale.. je to nepříjemný. Takže.. prosím, pokud si dotyčný svírající mou panenku v rukou tento příspěvek čte, tak ať toho nechá. A nebo ať mi řekne svoje jméno a dá DNA, abych mu mohla ukázat, jak nepříjemné to je. Děkuji.

To počasí venku je báječný. Ano, zase. Zase mluvím o počasí. Trapas.
Ale.. mně se to prostě líbí. Když můžu jít v sedm večer po venku jen v legínách, košili a rozepnuté bundě. V prosinci. Ráj.

Na druhou stranu by trochu toho sněhu nebylo na škodu.. nechci prožívat stejně "kýčovité" Vánoce, jako minulý rok.. kdy mi přišlo, že je všechno jako pěst na oko.
Asi je to věkem, ale.. opravdu bych si ráda letošní Vánoce užila.
Momentálně to ale vypadá dost bídně, vzhledem k tomu, že mám nedostatek financí na dárky. Ale.. já jsem přece holka šetřivá, a dokážu udělat radost i zapakatel, ne?!

Jak se těšíte na Vánoce vy? A jak jste na tom s nákupem dárků?