Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá!

15. února 2016 v 22:22 | -T. |  Hlava do větru
Zdravím všechny příznivce mého blogu. (Dá-li se tedy to malé pomyslné číslo těchto čtenářů považovat za "všechny".)
Ráda bych objasnila mým pravidelným (i nepravidelným) čtenářům, proč jsem tak dlouho neklapkala na klávesnici a nezvěřejňovala žádné radosti a strasti svého života.

Možná, že už jsem to někdy psala, ale...nikdy jsem neměla moc v lásce holky, co rády vykřikují do světa, jak mají na hovno život, jak jsou zoufalé a jak by nejradši chtěly umřít. Píšu holky - tím myslím náctileté. Říkala jsem si - jako vážně? A co se ti stalo tak hrozného? Přestali vysílat tvůj oblíbený seriál? Nemyslela jsem to zle. Jen mi nedocházelo, co se může puberťačkám stát tak převratného, aby si chtěly vzít život.
Nesnášela jsem strašně emo deep fotky holek, které chodily s klukem dva týdny a po tomto dvoutýdenním "vztahu" - který samozřejmě utl on - měly potřebu rozřezat si zápěstí, stehna, vypíchnout si oči z důlků a dělat obětní rituály.
Tohle na mě zkrátka bylo moc.

Teď si ale uvědomuju, že se něco takovýho opravdu stát může. A to dokonce mně. Teda...abych uvedla věci na pravou míru - neprožila jsem si dvoutýdenní, ani měsíční vztah. A taky jsem se neřezala, ani nepropichovala voodoo panenky. (I když musím uznat, že i takové věci mě v záchvatu hněvu napadaly.) Sáhla jsem si na dno. A to jako vážně. Já, holka, která se vždy snažila být stabilní a optimistický člověk (ne, co to kecám. Nesnažila jsem se. Já taková byla.), holka, která házela věci za hlavu a vyhýbala se problémovým situacím, si prošla peklem. A zcela upřímně můžu říct, že bych to nepřála nikomu z vás. Nikomu na celým světě.

Abych se dostala k pointě:
Bylo mi řečeno, že moje blogové zápisky jsou děsně pesimistické. Plné hořkosti, nenávisti a smutku.
Jinej člověk by této osobě možná odvětil: A co jako? Není to náhodou moje věc, co si tam píšu?
Moje první reakce byla přesně taková.
Ale pak jsem si uvědomila jednu věc. A to, že já nechci, aby to tak bylo.
Jasně, je fajn mít blog, kde se můžete vyplakat. Můžete si tu psát, co chcete. Můžete se tu vypsat ze špatné nálady. Jasně, že jo. Vždyť ten blog je můj. Jen a jen můj a já mám právo psát jakýmkoliv způsobem o čemkoliv na celém světě.
Někdy to člověk prostě potřebuje.
Ale měl by to potřebovat jednou za čas. A ne pořád. Jenže já to tak měla.
Tohle mě ale prostě už nebaví.

Nemůžu tvrdit, že to nejsem já. Pořád jsem to já. Na nic si nehraju. Nebo si to alespoň myslím. Ale jak už jsem tu psala, moje osoba se skládá z několika JÁ - a většinu mých zápisků psalo to nakřáplé, životem zahořklé já, které nemám příliš v lásce.
Ráda bych vám ukázala to druhé JÁ. V minulých článcích jsem vám ho mohla maximálně nastínit, ale to je vše. Neznáte ho ani z poloviny. Možná, že už ho pořádně neznám ani já...
A to je přesně to, co chci změnit.
Chci být zase ta veselá holka, která má nasazený růžový brýle a proplouvá šťastně životem.

Kdybyste se mě teď zeptali: Jsi šťastná?
Odpověděla bych: NE.
Nevím, jestli jsem příliš náročná, nebo... Ale něco mi ke štěstí chybí. Jestli se mi to podaří získat, nevím. Co vím, je to, že bych pro to dokázala udělat cokoliv. I když si myslím, že to už jsem udělala.. a teď už mi nezbývá nic jiného, než vyčkávat.
A pokud vás můžu o něco poprosit - buďte tu, a vyčkávejte se mnou. Uvidíme, jestli pohádky mohou existovat i v reálném životě... Asi jsem zase pesimistická, co?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama