Březen 2016

Ještě ne

12. března 2016 v 23:07 | -T. |  Hlava do větru
Pokud je vaše reakce po zjištění, že jsem přidala nový článek skákání radostí, zklamu vás. Znovu si přečtěte nadpis tohoto článku, a vše vám bude jasné.
Sama sobě jsem slíbila, že nebudu psát, dokud nebudu šťastná, ale... ony jsou ty pravidla asi fakt jen od toho, aby se porušovaly, ne?
Tak porušuju. (Mimo jiné i pravidla českého pravopisu, jak tak koukám. TA pravdila. Jo, já vím, já vím.)
Nechci zpochybňovat existenci štěstí, spíš možná existenci štěstí v souladu s mou osobou. Bohužel si ke mně totiž cestu ještě nenašlo.
Nejsou šťastný dny. Nene. Jsou jen dobrý dny a špatný dny. Jsou dny, kdy dokážu trávit čas ve společnosti, kdy dokážu vtipkovat a naslouchat lidem a pomáhat jim a na nic nemyslet. A pak jsou dny, kdy to na mě dolehne a já nedokážu být s nikým. Dny, kdy si uvědomím, jak na hovno to je. Dny, kdy moc přemýšlím a moc si představuju. Kdy si pustím to, co jsem normálně poslouchávala a teď se tomu obloukem vyhýbám, a... brečím. A užírám se. A zvedá se mi žaludek z toho, že už vlastně nemůžu nic dělat. Jsou to chvíle, kdy mi dojde, že naděje už není poslední, co mám, ale byla.
Díkybohu jsou kolem mě lidi, kteří se mě snaží držet nad vodou jak nejvíc to jen jde. A když už jsme u toho... nebýt jedné osoby, bůhví, co bych teď vyváděla. Zakrývá to tu ránu alespoň z poloviny.
Tenhle článek nebude dlouhý.. protože fakt není moc, co bych vám řekla. Všechno to tu v kostce je. A od toho se odráží všechno ostatní. Nežiju život, jaký bych chtěla, žiju život, jaký žít musím. A zase jsem pesimistická. A pořád na začátku věty používám "a". A přitom byste si mysleli, že jsem naprosto vyrovnaná a veselá holka. Mahaha. Jak ráda oklamávám lidi.
Tohle nedává smysl. Dobrou.