2/1

31. května 2017 v 19:47 | -T. |  Příběhy na pokračování
Polykám a představuju si, že jím čokoládový dort. Většinou to v těchhle situacích pomáhá. Utírám si zaslzené oči a podávám si petku s vodou, abych to zapila. Zapíná si kalhoty, usmívá se od ucha k uchu a nahýbá se, aby mi dal pusu na tvář. "Nechápu, jak to děláš, jsi prostě lepší a lepší," "Hm..." odpovídám. To je mi ale kompliment, opravdu. Pokládá mi ruku na stehno a posunuje ji směrem nahoru. Chytám ho za ruku a oddělávám ji pryč. "Fakt nechceš? Oplatil bych ti to. Je to fajn relax, vždyť to víš," Povzdechnu si. "Ne, nechci, děkuju," odsekávám a dívám se ven z okna. "Tak dobře.. no.. a jak se dnes máš?" Obrátím oči v sloup. "Opravdu? Vážně se mě po tom, co ti ho vykouřím, zeptáš, jak se mám?" Zhluboka se nadechuje a zadívá se nevinně: "Vždyť víš, že když jsem s tebou, tak nedokážu přemýšlet normálně, dokud..." "Jasně," odbíjím ho "chci domů." "Fakt? A nechtěla bys třeba ještě..." "Ne. Domů." ujišťuju ho a nepřestávám sledovat nebe z okna. "Myslel jsem právě, že se domů moc netěšíš," dívá se na mě konejšivým pohledem a snaží se mě přitáhnout k sobě, ale já nespolupracuju.

Měl pravdu. Netěším. Nechci být zase u toho, až se doma budou rozbíjet dveře, nebo padat sklenice na zem. Ale uvědomuju si, že by mi možná všude jinde mohlo být líp, než v tomhle autě plným nevěry a neopětovaných citů. Do očí se mi derou slzy. Snažím se natočit ještě víc k oknu, aby je neviděl, jenže nenávratně propadám v hysterický pláč, jež by nepřehlédl ani slepý. "Co se.. Sofi, co je?" ptá se téměř vylekaně. Chvíli se ještě zbytečně snažím předstírat, že se nic neděje a hbitě utírám slzy z tváře do rukávu. Pak ale dobrovolně odvracím hlavu od okna a nahýbám se k němu. On je ten, kdo mě roztříštil na kusy, nebylo by fér, aby mě taky nějakým způsobem slepil?

Odevzdaně mu padám do náruče a i když vím, že by se tohle dít nemělo a já bych si měla zachovat úplně jinou tvář, protože se to už stalo tolikrát a ničemu ani nikomu to nepomohlo, nechávám se konejšit tím jeho sladkým a v tu chvíli snad taky upřímným "Šššš," a "To bude dobrý," i když moc dobře ví, že jediný, kdo to může udělat dobrý, je on sám. A tím pádem to dobrý nebude nikdy. Ale já tomu v tu chvíli věřím, dovoluju mu mě hladit po vlasech a užívám si teplo jeho těla, i když mi patří zase jen na malou chvilku. "To brečíš kvůli tomu, co se děje u vás doma?" zeptá se opatrně po chvíli. Zvedám se z jeho sevření a sedám si tak, abych na něj pořádně viděla. Dělá si ze mně snad srandu? "Na to, co se děje doma, už jsem si jistým způsobem zvykla, jestli sis nevšiml," prohlašuju naštvaně a zase si utírám slzy. Opět nasazuje pohled beránka. "A-ha... no a proč teda..?"

Trhaně se nadechuju a nevěřícně kroutím hlavou. "Tobě to za celou tu dobu ještě vůbec nedošlo, že?" rozčiluju se. Trpělivě mě pozoruje svýma pronikavýma očima a nic neříká, ani se nijak netváří. Ať mu řeknu cokoliv, už je na to připravený. Je na to zvyklý. Ví, že si tím bude muset projít, ale potom se to ve mně zase zlomí a všechno bude zase v pořádku. Pro něj. Má mě přečtenou a kvůli - jak on sám říká - tak skvělýmu sexu je ochoten si vytrpět jakékoliv moje citové výlevy. Jsem vytočená, začínám zvyšovat hlas tak moc, až mi začíná hrubnout: "To si vážně myslíš, že jsem z kamene, nebo co? Mně je asi úplně lhostejný, že se mnou jednou za týden doslova vyjebeš a potom šukáš jinou? Jako by v tobě nezbyla už ani kapka soudnosti. Nechápu tě... Chováš se jak totální kretén a vůbec ti to nevadí. Co ta tvoje teď asi tak dělá?" Polkne, podívá se před sebe a zamyslí se. Do prdele, on nad tím vážně přemýšlí?! "No.. asi peče něco dobrýho, nebo.. se dívá na film, nebo tak," usuzuje nahlas. Nevěřícně na něj zírám s otevřenou pusou. Tohle snad nemůže myslet vážně. Nenacházím slov, natahuju se pro kabelku a sahám na kliku auta. "Kreténe," ucedím skrz zuby, zabouchnu za sebou dveře a rychlým krokem se snažím dostat co nejdál od toho zpropadenýho auta řízenýho největším debilem pod sluncem. Jdu rychle, a doufám, že za mnou nepojede. Vlastně ne. Doufám, že za mnou pojede, řekne mi, že mě miluje a že se s ní rozejde. Jediné co z toho ale doopravdy udělá je to, že mě dožene, stáhne okýnko a ptá se mě, jestli ani nechci vzít domů. "Ne!" vykřikuju a rozeběhnu se. Čuráku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama